Francouzské pobřeží – Z La Rochelle přes Boyard až k Dune du Pilat

Foukalo…

Na západním pobřeží Francie jsme v létě 2014 strávili ještě jako bezdětní jeden týden, který následoval po týdenní dovolené v oblasti Auvergne, o které píšu tady. Bylo to pár oddechových dní v příjemném prostředí, kde se líbí i dětem a jsou tu pro ně zařízeni, proto jsem se rozhodla sem článek pro inspiraci vložit i sem.

Cesta nám z města Mont Dore do pobřežního Foures trvala asi 5 hodin. Ubytovali jsme se v kempu Camping municipal de l’Espérance, který leží přímo u oceánu a je odtud výhled na pevnost Boyard. Při odlivu tu lidé sbírají mlže. Přespali jsme v kempu, který byl levnější a skromnější a odjeli na výlet:

Přístavní město La Rochelle a nejhezčím akváriem

Tady byla v plánu procházka městem, ochutnávka mušlí moules frites (slávky s hranolkama) a návštěva obrovského akvária, které je prý největší v Evropě. Pro děti tu mají spoustu herních prvků, například prolézačky nebo tunely skrz akvária a taky různé interaktivní prvky. Tolik nejroztodivnějších ryb a dalších živočichů jsem v životě neviděla. I v oceánu poblíž La Rochelle se prý dají zahlédnout tuleni a delfíni.

Moules Frites, mušle s hranolkami, místní typické jídlo, v La Rochelle první v mém životě, jsme si dali oba s kapkou vína a pak jsem možná trochu překvapivě řídila, ve Francii se totiž smí i trochu alkoholu nadýchat.

Oléron, ostrov plný ústřic a pláží

Výlet na dvojkole… Na pláži se tu ale na kole jezdit nesmí…

Přejeli jsme pak jižněji na ostrov Oléron do městečka Brée a kempu Camping Antioche D’Oléron, který byl plný zeleně a her pro děti a je asi 150 metrů od pláže. Spali jsme v něm 2 noci. Pláže tu jsou dlouhé a písečné. Během naší návštěvy chladně foukalo, tak jsem do vody šla jen po kotníky, ale já nejsem moc otužilá. Na ostrově jsme navštívili i trhy a neskutečně si tam pochutnali.

První den jsme si naplánovali výlet podél pobřeží na dvojkole, které spolu s dalšími dopravními prostředky nabízí půjčovny na ostrově, do města Boyardville, jež je k pevnosti nejblíž a odkud vyplouvají i vyhlídkové lodě, které s turisty obeplouvají pevnost. Nám stačil pohled ze břehu a pak jsme si dali k obědu plody moře. Kde jinde, než tady! Na dvojkole jsme se svezli zpět ke kempu vnitrozemím ostrova kolem farem, kde se chovají huitres a moules (ústřice a slávky). Večer jsme stihli výlet na krásný maják ostrova Oléron. Ten se nám líbil tak moc, že jsme k němu sjeli ještě ráno, před další cestu na jih.

Pak jsme přejeli k dalšímu majáku La Coubre, který byl vzdálený asi 50 km směrem na jih. pevninu k něm stále ukrajuje moře. Původní maják už dávno pohltil oceán. Tento nový byl postaven 1800 metrů od moře a už je to k němu od vody jen 200 metrů. Už brzo bude špouchat na maják. Je hodně vysoký a uvnitř je poměrně nízké zábradlí, dost lidí si návštěvu rozmyslelo. Nahoře navíc strašně foukalo a já měla pocit, že musí maják spadnout. Pak jsme dojeli do kempu v Cozes, který byl trochu hlouběji ve vnitrozemí. I tady bylo dobré zázemí pro děti a ty čisté záchodky a pěkná sprcha!

Kdo by ji neznal…

Obrovská písečná duna Dune du Pilat

Ráno jsme dojeli k obří Dune de Pilat, která je největší písečnou dunou v Evropě. Ta ročně užírá 5-20 metrů lesa ročně. Na délku je dlouhá 2,5 km a má dva vrcholy, které jsou označené kůly jako cesty v Krkonoších. Mysleli jsme, že dojít na první vrchol to bude jako prd a ono ouvej, vůbec to v písku neutíkalo… Lepší je jít bez bot. Protože tu chodí denně tisíce lidí denně, písek je rozšlapaný a nepálí. Je to tu taková modro-žluto-želená krajina. Moře stromů, moře písku a moře opravdové. Písek je směrem do lesa strmý a teče jako kapalina. Postupně pohlcuje stromy, které osychají. Hodně tu fouká, což využívají paraglidisté.

Pak jsme dojeli do Saint Julien, kde jsme strávili dvě noci. Tento kemp byl tichý a skromnější, ale byli tu strašně příjemní a přátelští hosté. Naše starosti, co budeme večer popíjet, byly rázem samy vyřešeny.

Koupání v oceánu

Následující den jsme strávili na pláži. Na to mě moc neužije, ale bylo to fajn. Přečetla jsem tu velký kus napínavé knihy, odpočinuli jsme si a užili si i docela velké vlny. Plavčíci tu sledují vlny a korigují podle toho šíři dovoleného vstupu do vody.

Pro mě bylo největším zážitkem setkání s obrovským včelím rojem. Nebojte, to se tam obvykle neděje. Na jeden plážový slunečník přilétla včela – matka. Toho by si nikdo asi ani nevšiml. Jenže ji následoval i roj, najednou bylo na celé pláži černo, včely létaly všude, ale lidí si vůbec nevšímaly. Včely se koncentrovaly stále blíž k matce a sedaly k ní, postupně vytvořily hrozen a vzduch byl zase čistý. Uznejte, že pro ženu s lehkou fobií na včely+vosy+sršně, navíc po boku muže s alergií na tento druh bodavého hmyzu, to byla nezapomenutelná zkušenost.

Cestou do kempu jsme se stavili u třetího majáku – Le Phare de Contis, který měl sympatické šikmé, černé a bílé pruhy.

Všechny tři majáky v celé své kráse

A po snídani jsme vyrazili na cestu domů. Cestou jsme se zastavili v takovém menším Carcassonne – v městečku Cordes sur Ciel. Celé město stojí na jednom kopci a nahoře je ještě pevnost. Moc pěkné místo, ale hojně navštěvované.

Pak jsme dojeli do Cambieu, kde jsme poprvé využili tzv. Camping a lá Ferme (kemp u farmáře) – paní farmářka má volnou louku a u ní i sociálky, jak je vidět na fotce. Okolo pobíhala zvířátka z farmy (husa, psi, slepice, koně, cikády…) a paní domácí si dost užívá i kytky, bylo to tu úžasně barevné. Bylo to to nejlepší kempovací místo a nejhezčí ubytování, co jsem kdy zažila!

Ubytování u farmářky

Roquefort a Millau

Roquefort a typické skály

Další den jsme jeli přes Roquefort, což je město známé stejnojmenným sýrem. Ty zrají v místních jeskyních. Krajina je to tu naprosto úžasná, plná skal.

Další naší zastávkou bylo město Millau a jeho slavný obrovský most od Normana Fostera, slavného londýnského architekta. Most je vyšší než Eiffelovka. Okolo Millau jsou také ty nádherné a zvláštní hory jako v Roquefort a užít si můžete rozhledy z několika vyhlídek. V horách se dá vyrazit i na různé treky.

Odtud už jsme mířili rovnou domů, jeli jsme přes noc, střídali se v řízení, občas jsme zastavili a ráno jsme byli v Praze. Poznatek ke Francii: každé město musí mít bezpodmínečně kostel, kemp, radnici, neuvěřitelně vybavený obchoďák, tržiště a rugbyové hřiště 🙂

Obrovský most v Millau

Pokud se vám článek líbil a nebo si myslíte, že by byl pro někoho přínosný nebo inspirativní, neváhejte a sdílejte ho s přáteli.

Napsat komentář

Close Menu